Nikdo není online
Nově příchozí:   dreky    lukaassevcik    Honzafr  

Základní rozdělení foukacích harmonik

  • Napsal: Maxihaf
  • Vydáno: 14. 05. 2007
  • Přečteno: 60024x

    Maličký nástroj zvaný foukací harmonika nezůstal bez vývoje. V dnešní době existuje ve spoustě různých podob. Proto dříve, než si pořídíme svojí první foukačku, je dobré orientovat se v nich alespoň rámcově. Dělí se totiž na několik typů podle způsobu ladění. Můžeme sáhnout po některém druhu diatoniky, chromatiky, basovky nebo třeba nástroj vystřílet na pouti a laděním se nechat překvapit... Všechno to jsou foukačky a dá se na ně hrát.

  • A jakou z nich tedy vybrat? Do určité míry záleží samozřejmě na tom, čemu sami dáváte přednost, ale jednotlivá ladění mají svoje klady a zápory a proto se hodí právě jen (nebo především) k určitému žánru. A proto je škoda ukvapeně koupit první nástroj, na který narazíme - a pak litovat vyhozených peněz, přecházet na jiný druh a (v horším případě) se i přeučovat na jiný typ ladění. Na každý druh foukací harmoniky se totiž hraje trochu jiným způsobem.

    Diatonika

    Výraz "diatonika" znamená, že na foukačce najdete některou z existujících durových, resp. molových či dalších - viz dále) stupnic. Jakou tedy vybrat? Jde o to, k jakému účelu foukačku budete používat. V naprosté většině však hráči používají durové harmoniky. Molové pak daleko méně. Některá další ladění (alter ladění) jsou používána spíše výjimečně a spíše profi muzikanty.

    Foukačka tedy může být laděná v různé tónině (např. v C-dur, A-moll a podobně). Pokud chceme hrát jednu a tu samou písničku pokaždé v různé tónině, zpravidla si bereme vždy jinou (odpovídající) foukačku. Časem se dopracujeme k tomu, že si s sebou nosíme od každé tóniny jeden, nebo i více kusů diatonické foukačky.

    Aby toho nebylo málo, diatoniky můžeme dále rozdělit podle toho, jestli obsahují příslušnou stupnici "kompletní", nebo jestli je některý tón pozměněn. Podle toho je dělíme na následující typy:

    • Kompletní diatonická stupnice: najdete na nich zpravidla celou příslušnou (zpravidla durovou) stupnici. Využívá se u levných harmonik typu "čína" a dál u některých harmonik typu "tremolo" (viz dále) apod.
    • Diatonika s Richter laděním: Tato desetidirková foukačka je dnes patrně nejrozšířenější nejen z diatonik, ale asi z foukacích harmonik vůbec. Pro svoje možnosti a přitom jednoduchost hraní vytlačila dříve mnohem více používanou chromatiku (viz dále) a používá se odedávna zejména v blues, kde je téměř dynamitem v rukou černých bluesmanů (odtud synonymum "bluesovka"). Dále v bluegrassu a country (tam je skoro nepostradatelná: Charlie McCoy, Johny Cash, z našich Luděk Koutný, Milda Totter, Honza Vyčítal nebo Tomáš Linka), ve folku (Bob Dylan), rocku (John Lennon, Mick Jagger) i v populární hudbě. Je praktická co do velikosti i co do využití: zahrajete na ní doprovod i sólo. Díky velké oblibě na ni i snadno seženete tabulatury. Pro začátečníka má ale jednu nevýhodu: dříve či později narazí na to, že některé tóny stupnice "nelze" zahrát. Aby se s tím vypořádal, bude muset zvládnout náročnější styl hraní - tzv. cross-harp (vysvětleno jinde na stránkách), pro který byla vlastně vyvinuta. Richterky mohou být laděny v durových, molových a některých dalších stupnicích. Nejpoužívanější jsou ovšem durové. V horním rejstříku durových Richterek se pak dá bez větších problémů zahrát v první poloze i molová písnička

       

      Diatonika

     

    Tremolo

    Pokud narazíte na foukačku s tímto označením, nejedná se o další typ stupnice, ale o fakt, že ke každému tónu najdete vždy dva stejně naladěné hlásky. Výsledkem je právě známý třaslavý efekt zvaný tremolo, který jinak musíte při hře "dodělávat" kmitáním ruky, bránicí nebo jazykem. Tremolové foukačky jsou zpravidla o něco delší, než "bluesovky" a zvukově se jednotlivé tóny trošku blíží tahací harmonice.

    Oktávová foukačka

    Oktávová foukačka

    Další modifikací diatoniky je foukačka oktávová. Tato zajímavá věcička má rovněž každý hlásek zdvojený, ale oproti tremolu jsou tyto dva hlásky proti sobě nalazeny s oktávovým posunem, což znamená, že foukáte-li do určité dírky, hrajou současně dva "stejné" tóny posunuté o oktávu (např. C1 a C2 naráz, nebo D1 a D2 naráz). Výsledkem je velice zajímavý zvuk! Typ s označením "Echo" od Hohnera je ještě zvláštní tím, že se do něj dá hrát z obou stran - a na každé z obou stran je jiná stupnice, tzn. když foukáte do mřížky, která je na jedné straně, tak hrajete např. v C-dur. Když foukačku otočíte k sobě stranou, kudy z ní u ostatních typů zvuk "leze", najdete další mřížku a v ní můžete hrát v G-dur! Tato foukačka se používá však jen velmi málo.


    Chromatika

    Vyznačuje se kompletní chromatickou stupnicí, tzn. "leze nahoru po půltónech" - asi jako kdybyste postupně mačkali všechny (bílé i černé) klávesy na klavíru. Hrajeme na ní buď tóny tahané i foukané, nebo jen foukané.

    "Chromatika" v užším smyslu

    Byla dříve co do popularity tím, čím je dneska Richter diatonika. Stala se vlastně synonymem pro výraz "chromatika", i když chromaticky laděných foukaček je více. Dříve se dost používala v country (hrál na ní např. co já vím v době začátků kapely Greenhorns Tomáš Linka).

    Chromatika

    Pokud vás spíš zajímá jazz, určitě se pokuste někde sehnat kteroukoliv z nahrávek Larryho Adlera - německého virtuoza na foukačku, který se věnoval jazzové chromatice. Hrál v 50. letech minulého století, ale muzika je to naprosto nadčasová a opravdu bych si přál na foukačku zvládnout to, co on! Další z excelujících virtuosů na chromatiku je náš Lubomír Pleva, několikanásobný mistr světa ve foukačce (ovšem ten hrál nejen na chromatiku)!

    Na této chromatice najdete kompletní diatonickou stupnici tzn. po tónech (např. C-dur) a pokud použijete tzv. registr (zatlačíte za páčku po straně), můžete hrát o půl tónu výš - máte tedy Cis-dur. Kombinací obou diatonických stupnic získáte kompletní chromatickou stupnici - tj. po půltónech. Během hry pak musíte stihnout nejen foukat či tahat vzduch ze správné dírky, ale navíc i přehazovat registr - pěkně fofrem a včas mačkat páčku: čím víc má tónina, ve které hrajete "béček" nebo "křížků", tím víc se nadřete. Je zajímavé srovnání právě jazzu s trampskou muzikou - foukačku tady potkal podobný osud, jako banjo: vývoj se v obou žánrech zastavil u tenorového čtyřstrunného banja a u chromatické foukačky. Těžko uvidíte někde jazzmana hrát na pětistrunné banjo nebo na diatoniku. Pokud ovšem tíhnete k jazzu, vážné nebo trampské hudbě, bude chromatika to pravé.

    Pro ostatní žánry má ale chromatika výrazné omezení a proto se v nich vidí dnes už velmi málo: zvuk na ní neohnete, ani kdybyste se na hlavu postavili. Ochudíte se tak o to fantastické "vlakové" zahoukání, které je pro diatoniku typické.

    Chromatika s basovým rejstříkem

    Někdy může být stupnice na chromatice navíc prodloužena do spodního rejstříku. Oproti tradiční basové harmonice (do které se zpravidla jen fouká a má pouze basové tóny) umožňuje pohodlné hraní foukaných i tahaných tónů v basovém rejstříku i ve vyšších polohách. Je tedy použitelná i pro basování, i pro hraní melodie.


    "Klasická" basová harmonika v užším slova smyslu

    V naprosto vzácných případech se v country a populární hudbě také k doprovodu používá basová foukačka (viz např. Simon a Garfunkel - "Boxer", Fešáci - "Vlak 3050" nebo "Zvony", Plavci nebo v originále The New Christy Minstrels - "Lily Langtry" - tam všude uslyšíte basovou foukačku).

    Basovka

    Jedná se vlastně o zvláštní typ hluboko laděné chromatiky, na který se zpravidla hrají jen foukané tóny. Basovky mohou být dvojité (dvě mřížky nad sebou) nebo jednoduché. Basovka zvuk kapely dobře oživí, ale je to skutečně jen doplněk. Její původní využití bylo v dříve oblíbených foukačkových orchestrech. Nevýhodou je, že se hraje pouze ve smyslu "do nástroje", což je nepraktické při rychlejších skladbách...

     

    Akordové harmoniky

    Harmonica band

    Spíše kuriozně se už dnes používají foukačky, které jsou určeny zejména k doprovodu, protože se na nich dá zahrát celý akord: chordomonica, akordová harmonika či harmonetta. Využití najdou snad jen ve foukačkovém orchestru. U nás byly takové orchestry populární za první republiky, dnes snad už ani žádný nefunguje. Našli byste je ale určitě někde za oceánem nebo na západ od našich hranic. Poznáte je podle toho, že členové se zpravidla oblíkají do uniformy, nebo do podkolenek a kalhot s "padacím mostem"... :) Myslím ale, že i tam jde spíš o raritu a svým způsobem o recesi...

    Harmonetta

    Jak správně poznamenal na adresu podivného nástroje zvaného Harmonetta Tomáš Linka, jedná se vlastně o jakýsi hibrid mezi akordovou a diatonickou foukačkou. Harmonetta je kříženec, který by se asi narodil, kdyby spolu měli poměr akordová foukačka a kufříkový psací stroj... :) Dýchne z něj na vás nostalgie. Na horní straně harmonetty najdete klaviaturu opravdu ne nepodobnou starým typům kufřikových psacích strojů (s kulatými klávesami) a do mřížky můžete podle libosti funět. Taháním a foukáním a současným mačkáním akordů zahrajete melodii. Náš známý foukačkář Lubomír Pleva se stal mistrem světa právě na tento druho foukačky (za skladbu Šavlový tanec od Arama Chačaturjana), ovšem to už je také hezká řádka let...

    Harmonetta

    "Klasická" akordová harmonika v užším slova smyslu

    Jedná se o mohutný nástroj co do velikosti (abyste s ní mohli pravidlelně vystupovat, skoro by se vám hodilo zaplatit si nosiče). Tóny jsou seřazeny vedle sebe do akordů. Prostým fouknutím do několika dírek vedle sebe zahrajete celý akord. Hodí se k doprovodu, sólo na ní nezahrajete. Podobně jako basovka může být jednoduchá (jedna mřížka) nebo zdvojená (dvě mřížky nad sebou - jedna řada s durovými a druhá s molovými akordy).

    Akordová foukačka


     
    souhrn Souhrn:Chystáte-li se hrát blues, bluegrass, country, folk, pop nebo rock, pořiďte si diatoniku. Začátečníkům, kteří si chtějí jen občas zahrát pro radost (nebo jednou za rok u ohně) bych doporučil s klidným svědomím obyčejnou diatonickou durovou harmoniku, na které najdou kompletní diatonickou stupnici. Ti, kteří to však myslí s hraním vážně a chtějí případně časem vystupovat veřejně by měli začít durovou Richterkou. Ostatní ladění - pokud vůbec - mají význam až v pozdější části foukačkářské kariery. Ovšem táhne-li vás vážná hudba nebo jazz, bude chromatika to pravé. Na akordovky (nechcete-li hrát v harmonikovém orchestru) zapomeňte, nechcete-li působit s kapelou komicky.

     


     
    Související články:
    TOMBO HOPE 10 - Test (30.08.2010)
    Tremolo harmonika (19.07.2009)
    LEE OSKAR - co o nich ještě nevíte (09.08.2007)
    Rozložení tónů Richter harmonik (05.06.2007)

    [Akt. známka: 1,80 / Počet hlasů: 91] 1 2 3 4 5

    Počet komentářů: 2  |  Přidat komentář  |  Odeslat e-mailem  |  Vytisknout

    Úvodní stránka | Nahoru | Zpět | Vpřed | Přidat k oblíbeným
    Web je postaven na enginu phpRS
    (c) 2007 Maxihaf a spol