Hraní v polohách

Úvod

Geniální Richterovo ladění umožňuje hrát na jednu a tutéž diatonickou harmoniku v různých tóninách. Každý, kdo to s hraním na foukačku myslí vážně, začne se dříve či později s tímto faktem prát. Vznikají zbytečné nejasnosti a tápaní. Vzhledem k tomu, že se mi nechce stokrát odpovídat na stejný dotaz mnoha začátečníků, rozhodl jsem se přehledným způsobem tuto problematiku zpracovat v následujících odstavcích. Upozorňuji předem, že výrazy, které by snad někoho mohly pohoršit nejsou myšleny adresně, patří pouze do počítačového slandu. A na konci úvodu si neodpustím důrazné upozornění: za případné škody na harmonikách, jazyku, zubech, plících a duši, které vám eventuelně mohou vzniknout při zkoušení jednotlivých poloh nemám žádnou zodpovědnost. Proto včas zvažte případné riziko vašeho konání...

Když dítě dostane svojí první harmoniku, většinou se jedná o šestnácti- či vícedírkovou "čínu" - tedy nástroj, který rodiče mnoho nestojí a dítě tím uspokojí. Bývá naladěna nejčastěji v tónině C-dur. Po čase dítě foukačku odhodí a jde si hrát do stohu se spolužačkou nebo se sirkami. Někdy se ovšem stane, že holátko u foukačky vydrží a rozladěná "čína" jej neodradí. Některé písničky mu celkem zní a do dírek se trefuje a tak časem dojde k přesvědčení, že je absolutně nutné si koupit nástroj dražší. Asi tak čtvrt roku nechodí ve škole na obědy a za ušetřené peníze si zakoupí kvalitní nástroj. Ví, že na kytaru hraje naprostou většinu písniček v G-dur a tak si logicky pořídí foukačku G-dur. Upne foukačku do držáku, začne sám sebe pyšně nazývat hráčem na foukačku a na dlouhou dobu je spokojený. Netuší, že stojí teprve na začátku dlouhé a trnité cesty. Neblahé tušení dostane v momentě, kdy náhodou omylem zabrousí na tyto stránky...

1. poloha (straight harp)

Souhrn: Hraní na foukačku, která je naladěná ve stejné tónině, v jaké hraje kapela je nejjednodušší způsob hraní. Tomuto počínání se říká hraní v 1. poloze, nebo také hraní pomocí metody straight harp.

Nejlépe se v této poloze hraje v horní části rejstříku foukačky, kde nalezneme všechny požadované tóny. Dolní část rejstříku lze využít při hraní v první poloze rovněž, ale potýkáme se s tím, že stupnice je jakoby "nekompletní" - některé tóny chybí. Dá se to vyřešit tzv. "stahováním", o kterém hovořím dále v souvislosti s druhou polohou, pro které je stahování typické.

Hraní v první poloze není tak náročné na techniku hry a lama brzy exceluje před ostatními. Hodí se výborně v žánrech, kde potřebujete čistý jasný rovný tón, například tedy ve folku. Mnoho hráčů se s tímto způsobem hraní spokojí, nevyužijí další možnosti foukačky a na konci svojí hudební kariéry umřou s vědomím, že dosáhli všeho, čeho dosáhnout mohli.

Jak vypadá rozložení tónů ve foukačce vidíte na následujícím obrázku (pro všechny příklady jsem volil jedno z nejběžnějších ladění - C-dur). Nahoře jsou tóny foukané, dole tóny tahané. Když toto rozložení porovnáte se stupnicí C dur (C-D-E-F-G-A-B), je jasné, že stupnice na foukačce není kompletní. Nicméně většinu tónů na ní najdete.

Pozor! Používám pro jednoduchost značení tónů stejné, jako výrobce harmonik, tj. místo našeho "H" se píše "B" a naopak naše "B" se značí jako "Bb"!! Je to zrada - toto značení našince nutí k ostražitosti. Sám jsem na to už několikrát při hraní doplatil!

2. poloha (cross harp)

Souhrn: hraní ve 2. poloze, nebo také hraní pomocí metody cross harp.

Pokud se chce lama věnovat blues nebo country či bluegrassu, dostane se dříve či později do situace, kdy chce napodobit někoho ze svých hvězdných vzorů. A zjistí, že mu to v první poloze nejde. Začne tedy pátrat, jak to ten foukač dělá, že mu lezou z nástroje tak zajímavé zvuky. V zápětí pak pozná krutou pravdu a je šokován! "Vždyť von to hraje na jinou foukačku...!" Zjišťuje, že ačkoliv kapela hraje v E-dur, bluesman má v ruce A-dur foukačku... Toto je zlomový moment v životě lamy, která (pokud tento šok přežije) se poznenáhlu a velmi pomalu začne měnit od této chvíle na skutečného hráče... Začíná totiž chápat princip hraní ve druhé poloze neboli hraní systémem cross harp a začne se sama pokoušet o totéž.

Způsob odvození správné tóniny pro hraní v cross harpu je primitivní - stačí si zapamatovat jednoduchou pomůcku, které říkáme "kvartkvintový kruh". Jedná se o geniálně sestavenou řadu 12 tónů, která je spojená "do kruhu". Tuto řadu by měl každý foukačkář umět odříkat zpaměti i o půlnoci. Řada vypadá následovně:

Jednotlivá písmenka na kružnici odpovídají jednotlivým používaným názvům durových stupnic. Najdete-li si v kružnici tóninu, která odpovídá ladění vaší foukačky a postupujete li o jeden krok po směru hodinových ručiček, dostáváte se k tónině odpovídající (na této foukačce) druhé poloze. Takže například na foukačku laděnou v C-dur můžete hrát ve druhé poloze v tónině G-dur (oranžová šipka v našem příkladu na dalším obrázku). Tóninu pro druhou polohu najdeme tedy vždy ve směru hodinových ručiček (pro foukačku D by tedy byla druhá poloha A atd.)

Adept hraní v crossharpu si brzy všimne jedné nevýhody tohoto způsobu hraní: díky způsobu ladění totiž většinu tónů musíme "tahat". Než si na to hráč zvykne, mohou mu být chvilku malé plíce. Tato zdánlivá nevýhoda je bohatě vyvážena možnostmi, které druhá poloha poskytuje. Při tahaných tónech totiž harmonika jakoby "naříká", což je přesně zvuk, jaký nutně potřebujete pro blues (ale dneska už i pro country) a který vám první poloha neumožní.

Odvážlivec, který se rozhodl pokořit devítihlavou saň v podobě crossharpu se však velmi brzy setká s další záhadou. Zjistí totiž, že stupnice, ve které nyní crossharpem hraje, je "neúplná".

Srovnejte si opět obrázek rozložení téže harmoniky jako v předchozím případě, ovšem tentokrát se stupnicí G-dur (G-A-B-C-D-E-Fis). Vidíte, že tady je už situace méně utěšená, než je tomu v první poloze...

Jenže zoufalá lama vidí, že i chybějící notu jeho idol z foukačky hravě dostane... A tím se dostává k dalšímu strašlivému poznání: "Von v tý díře hraje jinej tón, než v ní je naladěnej..." A má pravdu. Hraní jiného tónu, než toho, který je "v díře" naladěn výrobcem se obecně nazývá overbends (ohýbání), kterému je věnována celá samostatná kapitola (viz).

3. poloha (slant harp)

Souhrn: hraní ve 3. poloze, nebo také hraní pomocí metody slant harp.

Hrát se dá (spíše teoreticky) i v tónině další, která v kvartkvintovém kruhu následuje po směru hodinových ručiček za polohou druhou. Označujeme ji logicky jako polohu třetí (protože první poloha vlastně odpovídá ladění foukačky). Znamená to tedy, že např. na foukačku laděnou v C-dur bychom hráli v tónině D. Zde nám však chybí do kompletní tóniny již dost tónů a využívá se proto hlavně v blues při hře v mollových stupnicích. Neobejdeme se v ní bez ohýbaných tónů a právě to jí dodává nenapodobitelné kouzlo.

Opět porovnejte rozložení tónů ve foukačce s příslušnou stupnicí, což je v tomto případě D dur (D-E-Fis-G-A-B-Cis).

Při podrobnějším zkoumání lama pláče a zoufá si, zatímco zdatní bluesmani si v této poloze libují.

12. poloha (First Flat)

Souhrn: Hraní v tónině lišící se oproti ladění foukačky o kvartu (jeden krok proti směru hodinových ručiček v kvartkvintovém kruhu) se nazývá hraní v 12. poloze. Nebo taky First flat(první snížená).

Na foukačku lze hrát i v tónině ležící proti směru hodinových ručiček (viz obrázek níže). Odpočítáme-li si ji v kvartkvintovém kruhu ve směru hod. ručiček,  vyjde nám jako poloha dvanáctá. Znamená to tedy, že např. na foukačku laděnou v C-dur bychom hráli v tónině F (viz příklad).

Ze zvědavosti si můžete opět srovnat rozložení tónů a příslušnou stupnici F dur (F-G-A-Bb-C-D-E)

12. poloha není nijak vyjímečná, velmi často se využívá v country, hlavně při hře na durovou harmoniku v mollových stupnicích, podobně 3. poloha v blues.

Na závěr přidávám praktickou pomůcku, kde si můžete vyzkoušet a najít jednotlivé tóniny, které odpovídají vždy zvolenému ladění a naopak.