Šponymusic - Trénoval jsem v autě ...

        Nejvíce mě ovlivnil můj děda, který na harmoniku hrál krásně, ale bohužel zemřel dříve, než mi stačil cokoliv vysvětlit. Z magneťáku mě ovlivnil neznámý foukačkář co hrál, odhaduju, v sedmdesátých letech s Johny Wintrem a já sem, i přes dobrou znalost Wintrovy kytary a stylu, nebyl mnohdy schopen rozlišit harmošku od kejty. To mě fascinovalo. Ti co mě ovlivňují nyní - to by byl dlouhý seznam.
A samozřejmě Led Zeppelin. Na foukačku tam hrál Robert Plant (to jsem zjistil před týdnem). To byla jen díra ve vzdělání. Poslouchal jsem je samozřejmě průběžně od začátku jejich kariéry.
Samozřejmě i Tenkrát na západě!!!! To byl mráz na zádech!!!!

         Pak přešlo mnoho let a já začal dojíždět dost daleko do práce. Každý den. A ještě nám moudrý osel Ruml zavedl padesátku v obci. Potíž je v tom, že u nás jsou většinou samé obce a nikde žádná dálnice. Tak jsem začal řešit, co budu po cestě dělat. Nachystal jsem si procvičování angličtiny do auta, ale nakonec mně v r. 2003 napadlo vyplňovat čas strávený za volantem hraním na harmoniku.
Má to velkou výhodu ? nikoho nerušíte. Takže sem šel do obchodu a pídil se po literatuře.
Za  dvě kila sem koupil školu od Linky a čínskou kopii Hohner diatoniky. To mi vyhovovalo, protože harmonika neměla moc pronikavý tón. Stejně na tréning dodnes preferuju harmoniky diskutabilní kvality co hrajou slabě, ať mi to v auťáku nerve uši.

          Pak jsem zavolal Emilovi, kterého jsem slyšel na foukačku už kdysi a zdálo se mi, že hraje perfektně.
Zeptal jsem se ho jestli se mnou nechce hrát bluesovky (jako já kejtu a sax, a on foukačku popř. basu) a on, že má jiné plány. Pak sem se zeptal co říká na foukačku ? jestli bych to zvládl taky a on prý ? hraješ kytaru a sax, tak to zvládneš v pohodě.
Posílen tím jsem to teda začal zkoušet.

           Moje začátky jsou na všechny nástroje přibližně stejné. Nějakou dobu trénuju vyluzování tónu nejlépe tak, že si pustím hlasitě nějaký doprovod ? třeba i rádio tak, abych pokud možno neslyšel co hraju. (to je z mé zkušenosti nejlepší u elektrické kytary na sucho a nejhorší se saxofonem do kterého sem narval různých hader a stejně furt řval)!
To provozuju nějakou dobu a pak zase chvilku abych se slyšel. Není vhodné na začátku někoho kopírovat, to ani nejde. Zkrátka člověk se musí tak nějak rozfoukat. Vždycky nějakou kličku a furt dokola. A to je třeba mnohdy přeřvat hlasitým doprovodem, aby člověk nezmagořil.

           Zhruba po roce mi kamarádi z bluesbandu už nadávali, že hraju pod psa a žádný pokrok. Pak jsem se začal čím dál víc poslouchat a moje hra se rychlostí přiblížila mistrům natolik, že když něco od nich slyším co zní zajímavě, tak se to snažím zahrát po nich. Jinak nechávám prostor svým myšlenkám. Nejsem typ hráče, který furt někoho kopíruje.

          Takový kámen mudrců všech hudebníků je dokázat zahrát vlastní myšlenky. A k tomu se každý muzikant snaží alespoň přiblížit. Rozdíl mezi profíkem a amatérem je pak právě v té rychlosti vyjadřování myšlenek. Někdy mi to jde hned a někdy to holt trvá dlouho. Profík hraje to co se mu rojí v hlavě hned a to tak že to sedí.

         No a jak to všechno vypadá teď? Kamarádi už mi tolik nenadávají, reakce na moji písničku v hitparádě jsem dostal jednu, sice až na vyžádání, ale vcelku pochvalnou.
Takže zakoupil jsem nedávno Hohner blues blaster. Během měsíce se snad dostanu k tomu, abych ze svého multiefektu vysoustružil nějaký ucházející zvuk, no a od podzimu si už budu hrát na foukacího harmonikáře se vším všudy. Záleží jen na publiku, jak mi to zbaští.

Ufffff. To je román.

         Ostatní ještě povzbudím tím, že na každý další hudební nástroj se člověk učí rychleji, takže až se začnu v devadesáti letech učit na harfu, tak to budu ovládat už do půlroku.

Šponymusic