Haftek č. 4 (Zábřeh n. M. 4/07) očima Harmoniky

Byl překrásný a slunný den. Lidé s problematickou pigmentací měli pokožku jak špatně vybarvený gepard a alergici již toho dne posmrkali kilo a půl papírových kapesníků.

Začínal čtvrtý Haftek.

***

Harmonika s lehčím zpožděním nakládal auto, když v tom mu v kapse zazvonil telefon.
"Je deset a já čekám." ozval se z přístroje Drobek.
"Tak čekej" zasupěl Harmonika. "Máš ještě tak půl hodiny."
"A co mám dělat, už jsem nachystanej."
"Dělej si co chceš."
"Úplně co chci?"
"To zas ne, ty nestydo. Udělej si třeba kafe."

A protože časové plány poslední dobou nějak nevycházejí, stihnul Drobek kávy dvě a k tomu ještě plato tatranek.

---

 

"Myslíš, že už tam budeme?" dotázal se hlady šilhající Drobek. "Na posledním ukazateli bylo patnáct do Zábřehu."
"No, ale jak to tak dlouho asi pojedeme?" stále vyzvídal Drobek. "Už mám docela hlad."
"Vydrž. Jídla tam budou hory."

Drobek se odmlčel a začal šustit

Konečně Zábřeh.

Po lehčím bloudění našli Harmonikovci a stále šustící Drobek loděnici, kde u je uvítala hromada hafáků v čele s Jardou Tondou Panenkou.

"Tak, támhleto je vaše maringotka a zrovna se dopeklo maso."

Pohostinné místo.

Kamča s Harmonikou, stejně jako další hafáci, si pochutnávali na dobře propečených steacích.

Téměř všichni si pochutnávali na dobře propečených steacích.

Až na Drobka.

"Drobku?" divil se Harmonika "Celou dobu si se těšil na jídlo a teď tu čučíš jak bluma."

"Když já ňák nemůžu, dal jsem si po cestě tatranku."

"Kolik ?"

"Jenom pár voříškovejch."

"Kolik ?"

"Čtyři."

"Na čtyři tatranky to tam vzadu šustilo nějak moc dlouho."

"No, ...... ještě jsem měl nějakou tu čokoládovou."

"Kolik ?"

"Jenom dvě."

"Hlavně, když si chutná" pravil Harmonika a objednal si další steak velikosti sloního chodidla.

"Ahoj krásko" pozdravil Max pohlednou dívčinu roztáčející pivo.

"Kterápak Ty seš?"

"Já jsem Hanka, Jardovo dcera."

No a že se nám nepochlubil, tajnůstkář jeden."

Nebyl důvod,"" za Hankou se vztyčil urostlý jinoch. Já jsem přítel Jardovo dcery..." 

Max si povzdechl a v zápisníčku si přeškrtl jakýsi údaj. 

Účast byla poměrně hustá. Po úvodní Maxově řeči se všichni navzájem představili, jména ostatních vzápětí zase zapomněli a začalo se jamovat.

Tentokráte se čistě náhodou našlo několik foukacích harmonikářů hned na začátku a nemuselo se tudíž každé sólo ždímat jak dobré slovo z hajzlbáby.

Doprostřed stolu se umístilo kombo a jeden putovní mikrofon, zkušenější si nainstalovali svá minikombíčka a hrálo se jak o život. Leckdo si zahrál i sólo.*

"Dáš si něco málo dobré vody?" natočil se k Harmonikovi Láďa, třímaje v rukou petflašku.

"Jak moc dobrou?"

"Dobrou chyrou vodu."

"A z čeho?"

"Z hrušek."

A jam se začal pěkně rozjíždět.

Drobek měl svou vlastní dobrou chytrou vodu a brzy na to začal i vypadat.

"Neblázni, zejtra jedeš na tu vodu."

"Nevadí, spoléhám na Drobkův zákon."

"A jak zní?"

"Těleso ponořené do kapaliny je nadlehčováno silou, rovnající se síle nápoje večer před ponořením vypitého."

"V tom případě se budeš nad hladinou vznášet."

Půlnoc.

"Hergot", pomyslel si Harmonika, "na to bendžo už jsem docela rychlej. Přesně tu stíhám jeden nástroj."

Harmonika pátral, který že je to vlastně nástroj, dopátral se k baskytaře a svou úvahu o rychlosti lehce pozměnil.

Ostatně už bylo dosti hodin a Harmonika, osvěžen Láďovo dobrou chytrou hruškovou vodou, zabalil banjo a vydal se spát.

Největší vytrvalci ovšem vydrželi asi do čtyř. Inu, Haftek.

Harmonika se probudil, otevřel oči a spatřil útulný maringotkový interiér. Otočil se a spatřil Kamču a její kruhy pod očima.

"Snad mi nechceš říci, dušinko, že jsem v noci chrápal?" otázal se Harmonika a paní Harmoniková ho bez výstrahy kopla do holeně.

Jak to tak po ránu bývá, všichni probuzení se potulovali po prostoru s ručníkem a kartáčkem na zuby. Ti zkušenější si dokonce vyhledali umyvadlo a očistu provedli. Ti ještě zkušenější předvedli kartáček světu, zmuchlali ručník a vrhli se k okénku s pochutinami. Pouze jeden člověk nečinil z tohoto nic.

Emil stál u svého vozu, vypadalo to, že odolává tornádu a všechny kolemjdoucí nutil pít sekt přímo z láhve. Tedy, asi ze tří lahví. Najednou. Ty odolnější se snažil dojmout historkou, že pro zmíněný nápoj sám dojel, riskujíce při tom své zdraví, vozidlo a řidičské oprávnění. Což se nakonec ukázalo jako vcelku pravděpodobné.

"Harmonikóóó, dej si se mnou šampus."

"Nemohu. Když piji sekt, tak zvracím."

"Alespoň se vyčistíš."

Harmonika, který se zrovna vracel z půlhodinové návštěvy místnosti s nakresleným panáčkem, se cítil vyčištěn poměrně dosti a zbaběle prchl.

Zřejmě málokdo z nás viděl nálet kobylek. V zdejších krajích se tento jev nevyskytuje. Spíše se už můžete stát svědkem náletu jedné kobylky. Není to sice tak pustošící záležitost, ale také to není zcela bez zajímavosti. Bez ohledu na polohu, či povětrnostní podmínky je tento jev pozorovatelný na akcích, kde se sejdou tři základní elementy. Harmonika, dědův špek a Fukna. Pravda, první z elementů není pro tento jev až tak podstatný. Avšak při správném načasování může první element celý jev časově usměrnit a zajistit jeho gradaci. Nejinak tomu bylo i tentokráte.

Harmonika ohlásil nákroj špeku na devátou hodinu dopolední. Avšak Fuknu vyhledal již v půl deváté a tu půlhodinu jí výše zmíněnou pochutinou máchal před nosem. U Fukny se tím pádem dostavily takové projevy, že by i starý brach Pavlov čuměl jak při první návštěvě společné sauny.

Dopoledne trávili hafáci různě. Někteří se vydali na obhlídku města, jako například natěšená Kamča a již poněkud méně natěšený Harmonika, někteří se rozhodli sjet část řeky. Ti se začali soukat do neoprénů, případně do jiného vodáckého úboru a těšili se na romantickou vyjížďku. Drobek, rovněž vodák, se sice také těšil, ale ještě více než těšení se u něj projevila bolest hlavy, způsobená přílišnou aplikací Drobkova zákona, takže pobíhal po loděnici a sháněl brufen.

Výletníci se vrátili z města, vodáci z vody, sprásknul se oběd a začal workšop.

Bigear přijel do Zábřehu na otočku, aby ostatním sdělil co možná nejvíce o hře na foukačku v druhé poloze. Harmonika, žijící v představě, že hru ve dvojce vcelku zvládá, vyrazil na přednášku více méně proto, aby tam bylo víc lidí. Po prvních deseti minutách se začal stydět a po dalších deseti poněkud přehodnotil názor na svou osobu a hru ve druhé poloze. Když se otočil po ostatních a viděl jejich vyvalené oči, oddechl si, že v tom není sám.

Když Bigear odskočil od druhé polohy k hraní a fíglům pomocí jazyka, politoval Harmonika v duchu své nejbližší okolí a rozhodl se zase začít na foukačku trénovat.

No a protože Bigear musel skutečně zpátky domů, jak rychle workšop začal, tak rychle zase skončil.

Bohužel a bohudík. Bohužel, protože byl tak krátký a bohudík, že se vůbec konal. Kdyby trval až do večera, nikdo by se nezlobil. Ale své ovoce rozhodně přinesl. Fukna na několik pikosekund zapomněla na špek a Harmonika si při trénování 
oktáv zaprskal čerstvě opravenou harmoniku.

"Jen ať Zábřežáci slyší, jak se tu pěkně hraje" pravil jeden z místních vodáků a přistrčil k jamujícímu kroužku mikrofon, zapojený do interní podoby místního rozhlasu. A tak se hrálo kolem mikrofonu jak v ranných dobách modré trávy.

"Docela schíza" pravil MacP, který se zrovna vrátil z vycházky.

"Proč?"

"Ven je slyšet jenom foukačkový sólo, pak dlouho nic a zase jenom foukačka."

Všichni se podívali na Leraka, jehož styl hraní natlačením na mikrofon jasně odpovídal předchozí informaci a Harmonika šel pro jistotu vypnout zesilovač. Pět minut pozoroval bez pohnutí přístroj, hledaje vypínač. Pak přišel konečně někdo znalý věci a zmáčkl velké tlačítko s nápisem OFF. Harmonika se zastyděl a odešel vyhledat Láďu, zda-li mu ještě nezbylo trochu dobré chytré hruškové vody pro povzbuzení ducha.

Sobotní večer.

Někteří už museli odjet, někteří naopak přijeli a Harmonika vypadal, jako když má slintavku. Z jemu neznámého důvodu mu otekl krk, takže nemohl polykat a slintal jak zapomenutý bernardýn v lyžárně. Když to uviděl Jarda, doběhl bleskurychle pro steaky v domnění, že Harmonika umírá hlady. Zřejmě to s tím krkem nebylo až tak zlé, protože Harmonika zmíněný pokrm bleskurychle snědl, ale i průběžné průplachy pivem a různými druhy dobré chytré vody nebyly schopny dát Harmonikův krk do pořádku. A tak se Harmonika odebral poměrně záhy spát. Ovšem nikoliv tak ostatní, takže se hrálo zhruba do dvou. Inu, Haftek.

Neděle.

Jako vždy, v neděli se jelo domů.

Možná se ptáte, proč není neděle popsána nějak podrobněji. To proto, že autor nemá neděle rád. Jsou dvě vyjímky. Velikonoční neděle a neděle, kdy se podaří prosadit déle trvající návštěvu restaurace. Obě varianty se vyskytují asi tak stejně často.

Zpět. Ještě to není úplný konec. Ještě něco chybí. Něco, co do povídek a reportáží normálně nedávám, ale tady by to jasně chybělo.

Poděkování

Všem, kdo se o nás v Zábřehu starali, vařili nám jídlo, točili pivo a připravili celou akci.

A především Jardovi Petříkovi, který jak jsem se dopátral, lítal měsíc předem jak hadr na holi, aby všechno zajistil.

A jeho ženě Hance za to, že ho tou holí po tom měsíci nevzala přes záda.
 

Poznámka: 

Kdo jste se akce účastnil, ale v povídce se nevyskytujete .... nezoufejte. Třeba se tam najdete příště. A jak to pojistit? Staňte se autorem, nebo s autorem cestujte autem (viz. Harmonika, Drobek). Nebo se za autora provdejte (viz. Kamča, ale něco mi říká, že tato varianta jaksi nepřipadá v úvahu). Nebo se nějak nezapomenutelně projevte (např. Emil, eventuelně Saša z prvního Hafandru).

To, že hrajete na foukačku se nepočítá, to tady hrajeme všichni.
 

Vysvětlivky: * - pro znalé účastníky HT v Nové Pace.
 

Tak to částečně zažil, částečně sprostě vymyslel a rozhodně se za to nestydí ....

Harmonika